Lucie Křenková se krátce před nástupem syna Adama do první třídy přestěhovala s rodinou do australského Sydney. „Ředitel zde není strašákem, který budí respekt, ale usměvavý parťák, kterého děti obdivují,“ říká. Pro web Praha školská sepsala například, co vše museli splnit v Čechách, jak se místní děti učí a hodnotí, jak ovlivnila výuku v jejich australské škole pandemie koronaviru nebo jak se malý Adam popral s angličtinou, kterou do té doby slyšel jen párkrát. Své zážitky z Austrálie pravidelně dokumentuje na facebookové stránce Lucie, famílie a Austrálie.

Když jsme se krátce před zápisem našeho syna do první třídy dozvěděli, že se budeme stěhovat na několik let do Austrálie, jeho školní povinnosti tím rozhodně nekončily. Každé dítě v České republice musí nastoupit povinnou školní docházku, tedy přijít k plánovanému zápisu. My odlétali ještě před zápisem, a tak jsme si domluvili individuálně předtermín. U zápisu jsme se pak dohodli, že syn nastoupí individuální studijní program, při kterém je každé dva roky povinné přezkoušení. Česká škola měla zkušenost, že zahraniční žáci, kteří se vrátí do České republiky, nemají problém s matematikou a všeobecným vzděláním, které se jim dostane i v zahraničí, ale je třeba pracovat samozřejmě na českém jazyce a u těchto mladších dětí i na psacím písmu, které se v zahraničí často neučí. Určitě je možné domluvit přezkoušení častěji, což přijde vhod, víte-li, že ČR budete navštěvovat pravidelně, a chcete třeba průběžně vědět, jak si vaše dítě vede a zda v domácím vyučování něco nezanedbáváte. Nám tyto plány bohužel zhatila pandemie koronaviru, kdy nemůžeme vycestovat ze země, protože bychom se nemohli vrátit, a tak se fyzicky na přezkoušení dříve nedostaneme, je ale možné domluvit přezkoušení online.

Výuka na druhém konci světa se od té, na kterou jsme byli zvyklí, liší asi především v hodnocení, výchově a vedení dětí. I přesto, že vztah učitele k žákům je daný individuálním postojem každého vyučujícího, a tedy nehraje roli, na které polokouli se momentálně nacházíte, záleží i na přístupu školy a zázemí, které škola umožňuje a nabízí. Celkově se mi zdá přístup k žákům v Austrálii pozitivní, mezi školou a rodinou je navozena velice přátelská atmosféra, děti učitele vnímají jako kamaráda a je jim velkým vzorem, až jednou vyrostou, chtěly by být jako on. Pan ředitel není strašák chodící po chodbách a budící respekt, ale přítel vítající děti a rodiče na školní zahradě, usměvavý a mezi dětmi oblíbený.

Samotná výuka se zdá být více hrou, což je možná ovlivněno tím, že děti začínají školu již v pěti letech. Číst a psát se učí většinou zábavnou formou, kdy si zpívají písničky o písmenkách nebo vybarvují obrázky věcí na daná písmenka začínající, často píšou písmenka na mazací tabulky, sedíc při tom v kroužku na zemi. Neučí se zde psací písmo. K trénování čtení patří především „homereadry“, což jsou knížky s krátkými texty, jejichž obtížnost vybere učitel dle úrovně žáka. Knížky si děti berou domů, každý den čtou a s rodiči zapisují do čtenářských deníčků, což je v podstatě jejich jediná domácí povinnost. Domácí úkoly tu totiž běžné nejsou, spíše jsou tu zvykem různé projekty, kdy se třeba doma něco vyrábí, a je v nich většinou zapojena celá rodina. Projekty často souvisí s probíraným tématem, a tak se děti zábavnou formou o dané problematice dozvídají více a vzdělávají se tak. Projekty se pak stávají součástí školní výstavy, na kterou jsou zváni i rodiče, a tak zase dochází k jejich střetávání se se školou a možnost bližšího se poznání jak s učiteli, tak s ostatními rodiči a žáky. Také se zde od začátku snaží rozvíjet sebevědomí dětí při vlastní prezentaci a tak mají děti každý týden tzv.news, kdy před celou třídou vyprávějí nějakou zajímavost na předem zvolené téma (rodina, hračka, oblíbený sport, cestování, atd.). Děti to při jejich bezprostřednosti ohromně baví a učí se tak nejen vystupovat před kolektivem, ale i se zajímají o své spolužáky, kterým na závěr pokládají různé otázky.

Školní rok je rozdělen do čtyř desetitýdenních bloků, mezi kterými jsou vždy dvoutýdenní prázdniny. Na konci každého tohoto bloku dostanou rodiče dopis se slovním hodnocením a tak mají přehled, jak si jejich dítě vede v jednotlivých oblastech, v čem vyniká a nebo, kde je co zlepšovat. Je překvapivé, jak je takové hodnocení vypovídající a mně osobně se líbí, že je vlastně soukromé a tak nedochází mezi dětmi k porovnávání, jako by tomu bylo u předávání vysvědčení. Je důležité dodat, že zde ani v průběhu roku nedochází ke známkování. Děti jsou motivovány různými pochvalami a odměnami. Určitá soutěživost ale mezi dětmi také nechybí a to, když se každý pátek rozdávají surfy (diplom ve tvaru surfu) znamenající ocenění za předešlý týden. V každé třídě vybere učitel žáky, kteří se daný týden nejvíce snažili, a to v kategoriích: učení, respekt a bezpečnost, a ti jsou oceněni na pravidelném pátečním setkání celé školy.

Velký vliv na školní prostředí má samozřejmě kultura země, která je ovlivněna z velké části podnebím. Škola zde není jedna velká budova, ale často více malých domečků, představujících jednotlivé třídy a nějaké menší budovy případně zase domečky a přístřešky, kde jsou kanceláře a zázemí školy. Hodně aktivit se tak odehrává především venku, a to nejen některé fáze výuky a přestávky, ale i obědy. Oběd si zde, stejně jako svačiny, nosí děti z domu, případně si mohou objednat nějaké menší jídlo ve školním bufetu, společně je pak jedí venku na obrubníku, schodech nebo lavičce na zahradě školy. Kulturu stolování si tedy vaše dítě z australské školy nepřinese.

Ze svých školních let si pamatuji heslo: „Dutej, ale přezutej" - to by tady asi nikdo nepochopil, přezůvky se zde nenosí. Tím se dostáváme k velkému, a ač se to nezdá, život usnadňujícímu rozdílu, kterým jsou školní uniformy. Většinou mají děti uniformu oficiální a pro některé dny uniformu sportovní a v obou případech ještě letní a zimní verzi, k uniformě je povinná pokrývka hlavy a jsou určité předpisy, jaké by měly být boty a ponožky. Dá práci se v tom zorientovat a vše nakoupit, ale po zbytek roku vám to ušetří spousty práce ráno, zvláště pokud si vaše děti mají tendenci vybírat, co na sebe. 

V Austrálii se děti učí vážit si sebe i svých spolužáků, učí se vzájemné toleranci, respektu a otevřenosti vůči novým vztahům a přátelstvím. Je zde zajímavé, že se každý rok utvářejí nové třídy, a tak děti nechodí nikdy dva po sobě jdoucí roky se stejnými spolužáky, ani učitelé s dětmi nejdou do dalšího roku, ale každý učitel má vždy jen určitý ročník. Děti jsou tak zvyklé na měnící se kolektiv, což je možná vzhledem k běžnějšímu stěhování se výhodou. Je zde tedy úplně běžné, že do školy přijde dítě, které neumí jazyk a je, jak se říká, hozeno do vody, což byl i případ našeho syna.  A tak mohu z vlastní zkušenosti říci, že se děti adaptují mnohem snáz než dospělí a místní prostředí je jim velkou oporou, důkazem je i přidělená paní učitelka, která se ze začátku věnovala právě těmto dětem, pro něž není angličtina mateřským jazykem. My jsme měli velké štěstí i na pražskou školu, v které je náš syn zapsán a která je s námi v kontaktu. Je nám velice nápomocná s domácí výukou především češtiny a psacího písma. I díky tomu věříme, že po našem návratu do Prahy bude náš syn chodit rád i do české školy, stejně tak jako chodí rád do té australské.

Ještě pár odlišností v bodech:

- Školní rok začíná na přelomu ledna a února a končí v prosinci, před Vánoci, kdy začínají velké letní prázdniny.

- Škola ráno začíná kolem 9:30 a končí kolem 15:30, to je pro všechny ročníky stejné a pokud chodí rodiče do práce, funguje ranní a odpolední družina, ta často nebývá součástí školy a je tedy zvlášť zpoplatněna.

- Škola je pro australské občany a residenty zadarmo, samozřejmě máme-li namysli tzv. Public School nebo-li veřejnou školu. Platíte ale příspěvky na pomůcky a další potřebné věci. Velice běžné jsou dobročinnosti, kdy škola pořádá různé akce pro rodiče, jejichž součástí bývá prodej nějakých drobností nebo aukce a díky tomu škola vybere ještě peníze na další aktivity.

- Ani australské školy neminula pandemie koronaviru a tak i zde byla školní výuka omezena, nikdy ale nedošlo k úplnému zavření školy. Bylo doporučeno, aby děti přešly na tzv homeschooling, tedy domácí výuku. Pro skupinku dětí, jejichž rodiče neměli možnost zůstat doma, byla otevřena část školy, poskytující těmto dětem prostor pro účast na této domácí výuce.